sobota 9. prosince 2017

Muzeum neonů ve Varšavě


Před osmi lety jsem ve Varšavě trávil celou zimu a jaro, měl jsem tehdy dost času na hledání neonových nápisů v ulicích města. Varšava tehdy byla hlavním městem neonů, alespoň co se týče někdejšího východního bloku. Nápisů bylo tolik, že z nich na tomto blogu vznikl miniseriál (chcete-li si jej připomenout, tady jsou odkazy: díl I., díl II., díl III., díl IV.).

Už pár let předtím se tímto varšavským fenoménem začalo aktivně zabývat několik nadšenců, kteří se pustili nejen do mapování, ale i záchrany. V roce 2005 založili Muzeum neonů, opět v této části Evropy až dosud v podstatě unikátní projekt. Jeho hlavním cílem bylo zejména zachování neonových nápisů v ulicích města, jejich restaurování a opětovné zprovoznění, případně nahrazení kopiemi. Druhotně však také začala vznikat sbírka nápisů, které jejich majitelé do muzea odprodali nebo darovali za odvoz.

Když jsem měl letos možnost opět trávit ve Varšavě trochu víc času, koukal jsem v ulicích na stará známá místa, kde se dříve neony vyskytovaly. Bohužel těch osm let stačilo k tomu, aby z Varšavy dobrá třetina nápisů zmizela. Týká se to třeba nápisu Perfumeria na Marszałkowské ulici - pro srovnání stav z roku 2009:


Hned na vedlejším domě byl naopak opraven oblíbený neon s kamelotem - stav 2017...


...a stav 2009 - tehdy bez trubic, zůstávala jen kovová konstrukce:


Čím dále od centra, tím větší pravděpodobnost, že vše zůstane při starém: Kávový bar "U tlusté Kašky" je v roce 2017 dokonce lehce opraven a neon restaurován, fiat maluch však stále parkuje na svém místě. Takhle to tu vypadalo v roce 2009:


Dokonce jsem našel pár nápisů, kterých jsem si dříve nevšiml. Kazetonový nápis DESA upozorňuje na prodejnu starožitností a aukční síň:


...A tady dosluhující obrovský nápis nad knihkupectvím - každé písmeno velké skoro jako člověk.


Lehkým faceliftingem prošel i soubor neonů kosmetického salonu:


V rámci rekonstrukce vlakového nádraží Warszawa Stadion na EURO 2012 byl starý dosloužilý nápis nahrazen přesnou funkční replikou. Rok vzniku - 1958! Jen ta elektrorozvodna dost kazí dojem.


Tohle mě mrzí ze všeho nejvíc - můj nejoblíbenější neon Sarenka (srnka) svítil dlouho a vytrvale, až jednoho dne zmizel i s obchodem pod ním. Naštěstí jsem jej objevil v Muzeu neonů, jak uvidíte níže.


Stav v roce 2009:


Muzeum neonů je podivuhodná instituce, která našla důstojné sídlo ve varšavské čtvrti Praga, v postindustriálním areálu, v němž se v poválečných letech vyráběl slavný skútr Osa, polská obdoba naší Čezety, ale spíše italské Vespy.


No a protože jsme ve čtvrti Praga, nesmí chybět kino Praha (bylo zbouráno v roce 2003):


Staré neony najdeme prakticky v celém areálu:


Pojďme se však podívat dovnitř:


Nový domov tady našla nejen Sarenka, ale neony z celého Polska. Nejvíc je jich samozřejmě z Varšavy. Muzeum má od svého otevření takový úspěch, že jej průvodce Lonely Planet zařadil mezi "Top Choice". Pravidelně se také objevuje na stránkách novin a časopisů z celého světa.


Nechybějí tu ani nejbližší příbuzní klasických neonů - kazetony. Dole na fotografii: vlevo soubor z různých polských nádraží, vpravo špatně viditelný fragment originálního nápisu Stadion, o němž byla řeč.


Kromě všudypřítomného upozornění na nebezpečí úrazu elektrickým proudem se v muzeu dozvíme mnoho o historii a technologii světelných reklam, ale také o mnoha zdejších akcích na záchranu neonů. Některé skončily restaurováním a umístěním v expozici muzea, jindy se podařilo vrátit renovovaný nápis na původní místo v exteriéru. Záchranné aktivity jsou z velké části financovány crowdfundingem, nechybí dokonce iniciativy za vznik zcela nových světelných nápisů v současné estetice. To je případ třeba nápisu MIŁO CIĘ WIDZIEĆ na mostě přes Vislu.


Varšavské Muzeum neonů a lidé s ním spojení odvedli obrovský kus práce, čímž zachránili jednu pozoruhodnou kapitolu grafického designu od zapomnění. Navázali na ně aktivisté v dalších polských městech, menší galerie neonů dnes najdeme i třeba v Katovicích nebo Vratislavi.

U nás jsme takovou šanci promarnili. Doba, kdy ještě bylo co zachraňovat, bohužel už pominula. O to milejší je zjištění, že muzeum vydalo už třetí fotografickou publikaci mapující neony, tentokrát nejen v Polsku, ale v celém socialistickém táboře včetně Československa. Máme se na co těšit!


Muzeum Neonów - The Neon Museum, Mińska 25, Varšava. Otevřeno 7 dní v týdnu, vstupné 10 PLN.

pondělí 27. listopadu 2017

Půlstoletí kera-vitralu


Nový keramický materiál nazvaný kera-vitral byl vyvinut v Keramických závodech ve Znojmě v roce 1967. Jeho zvláštní vlastnosti zajišťovalo složení keramické hmoty: vysoký obsah kaolinu a bělavá barva jej vzhledem přibližovaly porcelánu, speciální příměs křemene a živic však zajišťovala jeho nadprůměrnou tvrdost a pevnost. Je to materiál poměrně těžký, což však bylo považováno spíše za výhodu a důkaz trvanlivosti. Psalo se, že je „téměř nerozbitný“ – odolný vůči otlučení, prasknutí i běžným detergentům. Zvládne i myčku, a protože jde o keramiku vysokožárovou, hodí se i pro zapékání v troubě (oven-to-table cooking). 


Ideální je tedy pro použití v restauračním a hotelovém provozu. A v hotelech se kera-vitralové servisy skutečně uplatnily, používaly se například v horském hotelu na Ještědu. Jídelní soubor pro Ještěd (foto zde) navrhl výtvarník Karel Wünsch (1932), který na jeho vznik vzpomínal takto:

„Tenkrát v Teplicích byly technické keramické závody, kde dělali izolátory na vysoké vedení a ještě jako přidruženou výrobu vyráběli hrníčky a podobné věci. A tam vyvinuli novou hmotu, pojmenovali to vitrál, a to bylo něco mezi porcelánem a keramikou, bylo to velice tvrdé, byla to vysoko pálená keramika na ty izolátory a na rozdíl od porcelánu se to dalo glazovat. Rozhodl jsem se tedy pro ten vitrál s tím, že ho nechám naglazovat na hnědo.

A aby bylo všecko v pořádku, také jsem si nejdříve v té keramické továrně nechal udělat asi tři sady a nejdříve jsme to testovali doma. Manželka říkala, že je to těžký, že se to blbě bere do ruky. Pak právě přijel pan Pikal, a ten, když to viděl, tak se pro to nadchnul a on měl úžasné slovo ve své branži a těm ředitelům a náměstkům řekl: To je ono, to je přesně ono! A bylo to ono.“

Pokud Karel Wünsch uvádí jako místo vzniku Teplice, nemusí se nutně mýlit, protože tam měly znojemské keramické závody skutečně pobočku; další zdroje uvádějí jako místo výroby (a vynálezu) kera-vitralu Znojmo i Teplice (designéři prokazatelně s vitralem spojení působili ve Znojmě).


A jak byly koncem 60. let kera-vitralové soubory hodnoceny po estetické stránce? Časopis Czechoslovak Glass Review uváděl, že výrobky svým robustnějším vzhledem výborně zapadají do tehdejší rustikální módy. V propagačním článku dokonce ohlašoval „návrat keramiky do současného interiéru a městských domácností“, ovšem pro jistotu nezapomněl dodat, že se kera-vitral stejně dobře hodí i na víkendové chaty.

První série měly medově hnědou a olivově zelenou glazuru, později byl přidán ještě tmavě hnědý a modrý odstín. U všech se uplatnil jednoduchý reliéfní dekor, který mohl vyniknout v kombinaci s polopropustnou „skelnou“ glazurou, jež ve vystouplých plochách bledne (řídne), zatímco v hlubších částech dekoru působí ve svém nejtmavším (nejsytějším) odstínu. Již začátkem 70. let se objevují také dekory kombinující zmíněné tmavé glazury s glazurou transparentní a dekorativním potiskem.

Jako první byly vyvzorovány šálky s podšálky a hrnky se svislým proužkováním, a to pod názvem Viktoria (staly se základem souboru, který dnes reprodukuji), jejich návrhářem byl jistý J. Daniel, o němž se mi nic bližšího nepodařilo zjistit. Už koncem 60. let však také vzniká první větší čajový, kávový a jídelní soubor Astra, opět připsaný J. Danielovi.

servis Astra, 1968

Brzy následoval také servis Kina (také Kinna) s horizontálními proužky, jehož designérem byl keramik Antonín Hoschna (1943–2015), který se znojemskými keramickými závody spolupracoval dlouhodobě.

Servis Kinna, 1968

Servis Kinna s dekorativním potiskem, 1972


Ještě v roce 1969 byly soubory z nové keramické hmoty zařazeny mezi vynikající výrobky CID (Czechoslovak Industrial Design) a v počáteční fázi výroby se skutečně výborně trefily do celosvětového trendu návratu k prostotě, řemeslu, rustikálnosti, lidovému dekoru, přírodním materiálům a odstínům.

Jelikož se jednalo (ve srovnání s porcelánem) o levné výrobky, zabydlely se záhy v mnoha československých domácnostech, většinou ve funkci každodenního nádobí, při jehož používání není třeba zvláštní opatrnosti. Hrubý vzhled předurčil kera-vitral stát se povinným inventářem loveckých chat a rekreačních chalup. Na mnoha z nich přežívá dodnes. 


Citace a literatura:
Milena Lánská (red.), Vzpomínky na Ještěd, Liberec 2015, s. 19.
Časopis Czechoslovak Glass Review, roč. 1968: s. 385, roč. 1970: s. 46–51, 1972: s. 82–85.
x